Měl bych si začít dávat pozor na to, co kde říkám nebo mě ty moje kecy jednou dostanou do problémů….
To takhle v pátek v poledne čekám na přelidněným vlakovým nádraží na Rina, až se mi vrátí se zahraničí. Jelikož jsem měl ještě dost času, tak jsem si sedl na lavičku a začal číst na mobilu knížku. Samozřejmě s nasazenými slunečními brýlemi, když už jsem si je jednou vzal tak je přeci nebudu hned sundávat…
Po chvíli přede mne přišla skupinka studentů a začali si mě nenápadně (o nenápadnost se jen pokoušeli) prohlížet. Netrvalo ani moc dlouho a jeden z nich nerozhodným krokem vykročil mým směrem. Od pohledu bylo vidět, že ten přizdisráč přemáhá nervozitu.
Když konečně došel až ke mně, začalo se to z něj pomalu sypat.
"Dobrý den."
Aniž bych projevil jediný zájem, odpověděl jsem pouze "Hmm?"
Evidentně posbíral trochu odvahy a pokračoval.
"Můžu se Vás zeptat, jestli náhodou není možný, že jsme Vás viděli v televizi?"
V tuto chvíli už upoutal moji pozornost dost na to, abych mu odpověděl. Hlavou mi probleskla myšlenka na odpověď, po které mi dá pokoj.
Pomalu jsem si sundal brýle a vrhl, co možná nejvíc vražednej pohled, jenž umím.
"V televizi? To asi ne… Už dlouho jsem žádný rukojmí nedržel!"
Nevím, jestli víc zapůsobil pohled nebo vyřknutá odpověď, ale v tváři se mu objevilo něco mezi leknutím a strachem. Možná oboje najednou.
Beze slov odcouval zpět ke skupině a já se opět mohl věnovat čtení a čekání na Rina.
Žádné komentáře:
Okomentovat